Petr Pechan*:
Vážení hosté, dámy a pánové,
sešli jsme se, abychom se společně podívali do zrcadla našich novodobých dějin, navzájem se poučili a posíleni začínajícím procesem spolupráce se s rovnou páteří a s jasnou hlavou postavili k přípravě budoucnosti.
V Evropě se nyní hodně hovoří o demokratickém deficitu. Pokud opravdu chceme do Evropy, ze všeho nejdřív začněme s úklidem u nás doma. Naším největším demokratickým deficitem je historický podvod na voličích a vytunelování samotné normální politiky vytvořením povolební opoziční smlouvy. Pokud je toto přijatelné, můžeme příště volit loterií, nebo na základě astrologie, popřípadě rovnou přiznat, že neumíme být demokraty.
Naši občané, a to nejenom ti méně zkušení nebo s nižším vzděláním, se neustále ptají: poraďte, nevíme koho volit. I když je u nás několik desítek politických stran a hnutí, situace záměrně vytvořená vedoucími silami v zemi je taková, že volič nemá dostatek informací a demokratického rozhledu na to, aby se mohl zodpovědně, a tudíž svobodně rozhodnout. Protože není svobody bez zodpovědnosti. Tato situace existuje nejenom ve vztahu k vnitřní politice, ale zejména také ve vztahu k našim sousedům a k Evropské unii. To je další rozměr našeho demokratického deficitu.
Dlouhodobé setrvávání politických lídrů ve vrcholových funkcích, všudypřítomná korupce, potírání menších politických stran a nevraživost k otevřené občanské společnosti založené na znalostech, lidských právech a udržitelném rozvoji jsou také znaky demokratického deficitu, který nás tolik oslabuje.
Skutečná demokracie nemá místo pro ministerské předsedy, kteří neznají špinavé peníze nebo ty, kteří by chtěli likvidovat svobodu médií. Pravá demokracie rychle vyměňuje předsedy parlamentů, kteří popírají, že ekologie je významnou vědou a kteří záměrně vyvolávají duchy šovinismu. Demokraté pošlou domů ministry školství, kteří veřejně prohlašují, že nelze důvěřovat vysokoškolákům, protože dělají jenom potíže; budou je následovat ministři spravedlnosti, kteří napadají podnikatele za to, že si stěžují na všem dobře známé korupční prostředí. Budou muset odejít ti parlamentní oligarchové, kteří si místo naplňování volebních programů plní kapsy, vydržují si mediální magnáty a plevelením našeho zákonodárství spoluvytvářejí stát úzké, nedobré elity, více po vzoru některých rozvojových zemí než po vzoru vyspělé Evropy.
Je nepřijatelné, že rozsah korupce narůstá a staví nás mezi rozvojové země.
Je nepřijatelné, že jsme se ve vědě a výzkumu propadli na úroveň Rumunska.
Je nepřijatelné, že na cestě do EU jsme zaostali za Maďarskem, Estonskem a Slovinskem, a v mnohém i za Polskem a Slovenskem.
Je nepřijatelné, že dluh každého z nás, který na nás politici uvalili, je obrovský a dále rychle narůstá bez toho, abychom viděli jasné zlepšování našich životů, infrastruktury a prostředí.
Je nepřijatelné, když mnozí politici, často v rozporu s programy svých stran jednoznačně nepodporují náš vstup do EU, a nepodporují také daleko vyšší kvalitu a kvantitu informovanosti a přátelských vztahů s našimi sousedy a všemi nynějšími a budoucími partnery v EU, v tomto našem skutečném, reálném životním prostoru.
Konečně, je nepřijatelné, když nevidíme jasnou podporu otevřené demokratické společnosti založené na znalostech, na malém a středním stavu a podnikání, na udržitelném rozvoji. To znamená maximální možnou politickou a ekonomickou podporu vzdělávání, propojování ekonomiky a sféry znalostí, podporu a odstraňování všech zábran zejména v malém a středním podnikání, neodkladnou tvorbu a zvýhodnění zdrojů startovního a rizikového kapitálu, zakládání a podpora informačních sítí, vědeckých a podnikatelských inkubátorů, parků a zón. Proč se nechceme poučit z vývoje v Irsku, Finsku nebo Portugalsku?
Pokud budou někteří politici pokračovat v soupeření nad tím, kdo nám udělá větší ostudu, v tom, kdo se ukáže být větším šovinistou a perverzním hráčem o budoucnost této země, pak nám nezbývá než se zeptat, kdo vlastně jsou tito lidé. Kdo a za jakým účelem je učil, například v Prognostickém ústavu ČSAV v osmdesátých letech minulého století? Potřebujeme opravdu obstarožní, zastydlé postkomunisty s jejich falešnými politickými a ekonomickými modely? Naši žurnalisté a média nám stále ještě dluží odpovědi na tyto a další otázky. Buďme skutečně svobodnými demokraty a začněme se ptát. Ptejme se na důležité, základní věci. Není až tak důležité vědět, kde například někteří mladší politici nebo podnikatelé získali půjčky na hezčí byty nebo domky. Kdyby nás každý schopný a poctivý politik nebo státní úředník stál jeden nebo i dva miliony ročně, mohli bychom jich mít deset tisíc za pouhých dvacet miliard korun, což by bohatě stačilo v tomto malém státě. To je méně, než nás stojí leckterá korupční aféra způsobená často jen několika jedinci.
Podívejme se spolu na chvíli do zpětného zrcátka, abychom poté mohli konečně vyrazit na lepší cestě dopředu. Proč například zmizeli studentští lídři osmdesátých a devadesátých let na okraj všeho dění? Proč tvrdili brzy po takzvané sametové revoluci, že jim byla tato revoluce ukradena? Byla to vůbec revoluce? Kým byla ukradena a proč? Proč byla u nás tak silně potlačena občanská společnost, nevládní organizace, informovanost občanů, celý ten základní kvas, který je tak důležitý pro opravdovou demokracii na celém světě? Proč měla tak širokou odezvu výzva Děkujeme, odejděte! a proč mělo jen pár lidí odvahu při té výzvě setrvat? Jak nejlépe omezit korupci, jak mít lepší soudy, jak se stát lepšími voliči, demokraty, Evropany? Proč, proboha, teď najednou nás někteří politici vyzývají bezmála do boje proti našim sousedům a přátelům v celé Evropě, proti všem? Proč někteří malují naší zemi žlutě, plnou zášti a žluče, v opozici k černému světu všude kolem nás, zatímco jiní ji v zákulisí úlisně barví znovu na rudo? Proč, až na pár čestných vyjímek, neslyšíme silný hlas rozumu a skutečného evropanství, zejména od těch politických stran, které chtějí naší podporu ve volbách? Doufám, že dnes a příští týden v našich seminářích uslyšíme odpovědi na tyto a další otázky, že si vyměníme řadu názorů, a že společně začneme vytvářet silnou otevřenou, občanskou a jasně proevropskou společnost, společnost založenou především na lidských a přírodních právech, na rovném přístupu, na informacích, na znalostech, vzdělání, udržitelném rozvoji a na kvalitě a radosti ze života pro všechny. Doufám, že dnes, příští týden a poté stále hlasitěji se bude ozývat: naše občanská společnost se probouzí z dlouhého, vynuceného spánku, a začíná se dívat svým odpůrcům zpříma do očí. A vzkazujeme: občanská společnost u nás vyhraje.
Přeji Vám úspěšnou a zajímavou konferenci.
Josef Brož: Osobní vzpomínky na začátky - do září 1989. Odjezd do Paříže s myšlenkou, že je to navždy. Rozhodnutí o odjezdu v létě 1989, kvůli ztrátě důvěry v disidenty, jejich slabost zvrátit podivnou, zvrácenou, politicko-byrokratickou moc, “zabetonovanou společnost”. Mnozí z tvůrců takové společnosti tu stále ještě jsou. Chybí pocit skutečné svobody.
Studentské hnutí ve skutečnosti vzniklo až dnem 17. listopadu 1989. Poté byl do velké míry vytvořen mýtus, idealizace prožitků listopadu ´89 a návazných 2-4 měsíců euforie. Existuje výborná kniha, „100 studentských revolucí“, vydaná v roce 1999. Jsou to příběhy jednoho sta studentů, jisker, pionýrů, svazáků, vesměs poslušných, konformních mladých lidí. Záštitu nad samotným průvodem 17. listopadu mělo SSM, jinak by se průvod vůbec neuskutečnil. Reformní komunisté a různé skupiny disidentů se ihned snažili legitimizovat moc, kterou tehdy spoluvytvářeli, a využili k tomu studenty.
V rámci občanského fóra v reakci na události vzniknul významný text „Neslavme listopad – Ukradená revoluce“. Tento manifest měl 13 bodů:
1. Vyvlastnění majetku KSČ
2. Skoncování s kryptokomunismem
3. Očista státních úřadů a veřejného života
4. Potrestání konkrétních viníků
5. Uznání protikomunistického odboje
6. Kontrola pracovníků StB
7. Nový statut policie a armády
8. Důsledný přechod na tržní hospodářství
9. Třetí agrární reforma
10. Transformace Občanského fóra na politickou stranu
11. Odmítnutí nacionalismu
12. Otevřená výměna informací
13. Vyšetření událostí 17. listopadu 1989.
Toto byly otevřené požadavky, předložené ve správnou chvíli, a je dobře, že studentské hnutí dokázalo na tyto věci poukázat. Oproti tomu byla výzva Děkujeme, odejděte! z roku 1999 velmi zdvořilým požadavkem, nebyla to vůbec extrémistická výzva. Měly se znovu publikovat originální studentské požadavky. Tyto výzvy mají svůj smysl. Politické strany zneužívají na úkor občanů prostředky, které jim občané poskytují. Prostor na diskuzi by měl být daleko širší, a měl by být základem české demokracie. Přemýšlejme, v jaké demokracii chceme žít, zda to má být pouze demokracie pro elity. Diskuze o české demokracii v zásadě ještě nezačala. Nadcházející volby by měly přinést diskuzi o tom, zda, jak různé výzvy od Ukradené revoluce, přes Impuls 99, Dřevíčskou výzvu, Děkujeme, odejděte!, až po ČT – věc veřejná upozorňovaly, a do jaké míry, žijeme již v demokracii. Já osobně o tom často velice pochybuji.
Marek Benda: Před listopadem 1989 nebyli studentští vůdcové nebo hnutí, pouze happeningy, nebo se podepisovaly petice, za které se někdy trestalo, někdy ne. Národní třída vytvořila studentské hnutí. Brutalita zásahu byla ovšem velká, nesouhlasím, že se prakticky nic nestalo. Byly spousty raněných, byl to na dané poměry v ČSSR masakr. Hnutí se formovalo na půdě SSM, ale po stávce na DAMU toto zaniká a v DAMU 18.11.1989 to začíná. Další školy se připojily v pondělí v dalším týdnu. Větrovský, Dočekal, Mejstřík, atd. z DAMU založili Centrum studentského hnutí. Později se připojili další, Šimon Pánek, atd. Nebylo to generační hnutí, záběr se hned rozšířil a došlo k roztříštění. Stávky na školách nebyly nikdy většinovou záležitostí. Zůčastňovalo se mezi 1/10-1/3 žáků. Soudržnost ale byla obrovská. Například existoval zákaz pití alkoholu až do zvolení prezidenta 29.12.1989. Studentský parlament fungoval až do března 1990. Největší chybou byl samosprávný model řízení univerzit. Věřili jsme, že tento model je lepší než řízení změn ve školách z centra. Po 10 letech vím, že to byla obrovská chyba, ta přílišná důvěra v demokracii. Studentské hnutí mělo vysokou míru anti-komunismu. Výzva Ukradená revoluce byla taková, byla, zjednodušeně řečeno, “pro-Klausovská” a “proti-Havlovská”. Ke sdružení Děkujeme, odejděte! se teď nebudu vyjadřovat, je to příliš živé, příliš citlivé. Cílem revoluce 1989 byla jen a jen svoboda. Nikdo ve studentském hnutí neměl promyšlené další kroky. Největší problém, který nám komunismus zanechal, je totální ztráta hodnot, destrukce lidských srdcí. Změna bude trvat, obávám se, dvě generace.
Monika Pajerová: Doporučuji publikaci „100 studentských revolucí“, která obsahuje rozhovory s lidmi z různých regionů, atd. Skoro všichni studenti tehdy byli v SSM. Existovaly dvě skupiny: Stuha, ta byla nelegální, s Markem Bendou a ostatními, a Studentské informační středisko, kde jsem byla např. já a Martin Mejstřík. Mezi těmito skupinami byla konfrontace, ale i dobrá spolupráce. I ve Francii se studentské hnutí po roce 1968 rozdělilo na různé skupiny různých směrů. Totéž v Německu. V Maďarsku strana FIDESZ měla dobrý začátek ve studentském hnutí, potom začal boj o udržení moci, spolupráce s extrémistou Czurkou, atd. U nás se teprve nyní vytvářejí nové politické strany ze studentského hnutí. V ČR hlavní linie sporů není mezi pravicí a levicí, ale mezi postkomunisty – kteří jsou v ODS, ČSSD i v Koalici, a nejsou to jen bývalí komunisté – a těmi ostatními. Postkomunisté mají dvě hlavní charakteristiky: velmi silný tah na politickou a ekonomickou moc. Proto mají velkou ekonomickou sílu. A za druhé, vždy hledají nepřátele - EU, sdružení Děkujeme, odejděte!, Impuls ´99, ČT – věc veřejná, atd. Také se hledají vnější nepřátelé, jako jsou sudetští Němci nebo ekologové. Musí se ochraňovat národní zájmy, ale to jsou vlastně jejich vlastní zájmy. Populismus, nacionalismus, mobilizace. Výsledek: po 12 letech je tu nová normalizace. Máme asi tak 300 jedinců a jejich okolí, kteří mají politickou a ekonomickou moc, a zbytek občanů. Studentské hnutí nechtělo jen svobodu, ale také demokracii, která je otevřená, tolerantní, evropská a humánní. To jsme si mysleli a to jsme chtěli. Naše společnost je nezralá, reprezentovaná narcisisty a egocentriky. Tito vůdcové, jako např. pan Klaus, se potom obklopují takovými lidmi, jako jsou pan Macek, Čermák, Zahradil, Tlustý, Jakl. A vymezuje se proti Havlovi, Vavrouškovi, Luxovi. „Pajerizace české politiky“ jako velké nebezpečí, atd. Politika nejsou jenom slova, ale i upřímnost úsilí. To se nepozná hned, ale časem. Je důležité, co stojí za lidmi, kteří dělají politiku, jejich zázemí, co dělali před 5-10 lety, jejich dlouhodobá integrita.
Pavel Bílek: Helsinský proces byl zahájen politickými dohodami v roce 1973 a ukončen v roce 1975 závěrečným aktem konference o spolupráci a bezpečnosti v Evropě, který měl tři pilíře: uzavření dohody o vzájemném neútočení, dohody o technické a ekonomické spolupráci a dohody o dodržování lidských práv. Poté začaly spontánně vznikat Helsinské výbory na ochranu lidských práv. První byl založen v SSSR v roce 1976. V ČSSR vznikla Charta77 v návaznosti na helsinský proces. Poukazovalo se např. na hluboký rozpor stalinské ústavy z roku 1960, která principiálně potírala politickou pluralitu, na pošlapávání lidských práv v 50., 60. a dalších letech, atd. Nejprve vznikla pouze neformální platforma (ČSHV), po roce 1989 došlo k plnému uzákonění. V té době také část lidí odešla do politiky, jiní do civilních povolání, část se rozhodla pokračovat. Registrace na MV v roce 1990 jako nezávislá organizace s mezinárodním prvkem. Dynamický rozvoj od roku 1993-94. Řádný člen Mezinárodního centra HV ve Vídni, konzultativní statut OBSE, Rady Evropy, EU a Human Rights Watch v U.S.A. V ČHV nyní pracuje 25-30 právníků, sociologů a dalších profesionálů. ČHV má 60-100 členů. Monitorování lidsko-právní situace v ČR, návrhy a připomínkování zákonů, sociálně-právní poradna, knihovna, vzdělávací kurzy. Práce s profesními skupinami (soudci, policie, armáda, žurnalisté), stigmatizovanými a izolovanými skupinami (HIV, homosexuálové, vězňové a ústavní svěřenci), národnostními skupinami, ženami, dětmi. Nezávislost - žádné grantové prostředky z ČR, pouze ze zahraničních zdrojů.
Poznámka o ústavnosti politických dohod, v souvztažnosti k živé diskuzi při obědě: základem demokracie je politický pluralismus, nutnost soupeření politických stran ve veřejném prostoru. Funguje nyní tento princip v ČR? V zásadě ano, ale určité politické dohody do jisté míry omezily tento nutný prostor. Princip mnohosti musí fungovat. Politické strany nesmějí vytěsňovat další legitimní aktivity a iniciativy občanské společnosti, aby se systém parlamentní demokracie nestal partiokracií, což je pojem, který již jde na vrub demokracie.
Petr Štěpánek: Index vnímání korupce vytvořený organizací Transparency International. Údaje od roku 1996 jsou porovnatelné mezi zeměmi a z roku na rok, vzhledem ke stejné metodice. ČR klesla z 5.4 bodů na 3.9, jde tedy pět let z kopce dolů, což je i statisticky velmi průkazné. Další organizace uznávané po celém světě potvrzují tento trend. Byli jsme na úrovni Maďarska a Jižní Afriky, nyní jsme na úrovni Panamy, Kolumbie a Mexika.
Příklady těchto problémů se dobře ukazují v pražském zastupitelstvu. Klíčové je porušení daného oficiálního slibu úředníků a politiků (na takovém porušení se např. zakládá proces impeachmentu prezidenta v USA.). Další problém je střet zájmů. U nás se činitelé vymlouvají na různá znění zákonů, a střet zájmů je zcela obvyklý. Přes 30 pražských zastupitelů z 55 má přímý střet zájmů, kde existuje placená účast ve společnostech (nebo v jejich subdodavatelích), které mají zakázky od města. Ti, kteří sedí v radách podniků jsou často přímo předkladateli nařízení, kterými profitují jejich firmy. Zastupitelstvo, které nesmí přijímat dary, musí jednat nestranně atd., stále ještě nepřijalo etický kodex. Tunelování městského rozpočtu. Není divu, že navýšení nákladů na různé stavby, oproti původním plánům, činí od 60% do 200% (např. tunel Mrázovka ze 4 miliard KČ na 8 miliard KČ, a stále ještě není hotový). V Praze je ODS již 10 let nepřetržitě u moci, přičemž stavební firmy jsou největšími dárci ODS. Činitelé města se hned po svém odchodu často stávají zaměstnanci stavebních firem – např. radní pro dopravu pan Polák odešel do Metrostavu jako jejich mluvčí.
Kniha „Corrupt Cities“ (Zkorumpovaná města; spoluautor byl primátorem Lapazu) definuje korupci jako součet monopolní moci a volné ruky mínus zodpovědnost. To se přesně děje v Praze a v české společnosti. V Praze rozhoduje o většině věcí rada bez zastupitelstva, dělá to ze zákona tajně, dokonce si rada odhlasovala, že si nebude ukládat záznamy z jednání. Odpovědnost je troj- až čtyřstupňová, úředník rozhoduje sám a tajně, nikde není zodpovědný voličům ani zastupitelstvu, vše je v kolečku, kde nikdo není přímo zodpovědný. Doporučení: zaměřit se na vyšetření věcí nezávislými komisemi zodpovědných občanů. President Lincoln již dávno v USA zajistil, že každý občan má právo požádat o vyšetření federálních zakázek. U nás to není možné, tzv. výbory lidové kontroly byly zrušeny, místo jejich adaptace do demokratických podmínek. Soudy se stížnostmi občanů vůbec nezabývají - nevznikla jim osobní škoda. Dále je třeba „chytat velké ryby“, soustředit se na prevenci, redukci monopolu moci a volné ruky, zvýšit přímou zodpovědnost, mobilizovat veřejnost (např. telefonní oznamovací linky) a zajistit plnou bezpečnost oznamovatelů (whistleblowers). Zde zatím není vůbec zaručena ochrana (pracovní atd.) těchto lidí tak, jak to již existuje v mnoha zemích. Systematická korupce vyžaduje systematický přístup.
Adriana Krnáčová: Index vnímání korupce je možné vysvětlit dvěma způsoby. Buď je situace velice špatná nebo si lidé začínají korupci silněji uvědomovat. Je pravda, že jsme sklouzli z 25. místa na 47. místo. V červnu budou výsledky za rok 2001. Transparency International není složkou policie. Boj proti korupci má určitou negativní konotaci, ale my bojujeme pro něco, nejenom proti něčemu. Chceme prosadit systémové změny. Proto musíme znát systém, identifikovat šedá místa, a poté napomáhat v jejich odstranění tím, že o tom budeme informovat. TI vznikla v roce 1993. Založil jí Peter Eigen, bývalý spolupracovník Světové banky v Africe. Pobočka v ČR vznikla v roce 1998. Je to občanské, nezávislé sdružení, které je financováno ze zahraničí. V říjnu minulého roku byla v Praze velká konference TI, zúčastnilo se 140 zemí a byla předložena řada velmi zajímavých informací a výsledků. Nyní probíhá projekt Viva etika pro podnikatele, dále připravujeme „transparency“ policie, justice, médií, regiónů, integrity NGO. Budou nové prostory, projekty s větší účastí veřejnosti, knihovna.
Ivo Maryška: Nechci se nyní soustřeďovat na naše současné aktivity, o tom se dozvíte z různých letáků, které zde kolují. Raději bych vás informoval o širších souvislostech a aspektech naší činnosti. Klub mladých Evropanů (KME) je součástí evropské organizace Mladých evropských federalistů (JEF). Tato nadnárodní evropská organizace sdružuje přes 30 000 studentů a mladých lidí z 35 zemí Evropy, tedy nejenom z EU. KME má nyní 150 členů, v 6 sekcích po celé republice. Tato konference, její téma je pro nás dobrou příležitostí, neboť mladí federalisté se v Evropě účastní mnoha transformačních procesů. JEF má padesátiletou tradici a účastnila se transformací v Německu, Itálii i změn ve Francii, v 80. letech ve Španělsku, Portugalsku a Řecku a koncem 80. let pomáhala v demokratizačních změnách i v zemích východního bloku. Již v roce 1988 například navázala kontakty s maďarským FIDESZem a existovaly již intenzivní kontakty v Polsku. Začátkem 1990 vznikla s pomocí aktivistů z Rakouska sekce JEF v Brně. V roce 1995 oficiálně vzniklo občanské sdružení, které zde zastupuji. Společným zájmem mladých federalistů je samozřejmě integrace Evropy, ale také zejména hledání vlastních odpovědí a otázek na význam vlastní identity, co to znamená být Evropanem, Čechem, z Plzně, z Hané apod. Co konkrétně, prakticky znamená integrace Evropy, jak se mě to osobně dotýká? Jaké výhody z toho pro mě plynou? Jak například využít program Erasmus? Toto je velice žádané a KME nabízí odpovědi. Fungujeme hlavně jako platforma pro diskuze, komunikace, kontakty. Kontakty i v rámci celé Evropy, to je velice důležité. Spojujícím slovem pro nás je slovo federalismus, což je velice komplikovaný, dnes zejména historický pojem. Dnes toto používají politici, když se populistickým způsobem snaží vyjádřit své pro nebo proti evropské integraci. Je nutné uznat, že federalismus byl u kořenů evropské integrace a že velice přispěl k nastartování poválečného evropského vývoje. Evropští federalisté již dávno nastínili základní aspekty o kterých dnes tolik hovoříme, například nutnost Evropské ústavy, vyřešení kompetencí mezi jednotlivými státy a EU apod. Pro KME je federalismus symbolem evropského optimismu. Sdružujeme lidi, kteří obecně podporují trend evropské integrace, i když třeba mají různé názory na jednotlivé kroky, a zejména lidi, kteří hledají, jak pomoci této integraci. Zdá se mi, že je velice potřebné, aby se mladí lidé zapojovali do politických diskuzí. V ČR se děje něco nedobrého, když si mladí lidé myslí, nebo přejímají názor od starších, že politika je pro někoho jiného než pro ně, že je to pro někoho tam nahoře. KME se také pokouší tento názor překlenout. Politika je pro každého, netýká se jen parlamentu a politických stran. Týká se vlastního angažmá a osobní iniciativy, a první kroky je možné učinit v rámci nestranických aktivit. Takový rámec nabízí pro studenty KME. Zdůrazňuji, že aktivity JEF a KME nejsou vázány na žádnou politickou stranu, a to je také velká výhoda. Jsem často v zahraničí, a tak jsem byl velice překvapen, jak se najednou staly předvolebním tématem české národní zájmy. Čeští politici rádi přijali tu nezvanou a možná nečekanou nabídku ze zahraničí, rádi tu národnostní tematiku využili ve svém volebním boji a zdá se, že velmi neobezřetným způsobem se začali bít v prsa na obhajobu národních zájmů. My se ptáme, zda se takto zadními vrátky k nám nedostalo trochu nacionalismu. Uzavírání se do národních zájmů vede ke konfrontacím a není v duchu dnešní doby ani v duchu evropské integrace. K tomuto se váže ještě jedno heslo, o tom, jak jít do EU se vzpřímenými zády. Mít přímá záda, to není o abstraktních národních zájmech, ale o zdravém osobním sebevědomí, o umění sebekritiky a o zbavování se vlastních předsudků. Je důležité nestahovat se do ulity národních zájmů, ale naopak se otevírat evropské integraci. Doufám, že KME bude moci přispět k našemu stále ještě transformačnímu procesu, který již trvá 12-13 let. Závěrem bych přeci jenom rád zmínil jeden náš konkrétní počin, a to sice náš chystaný mezinárodní seminář v září tohoto roku na téma EU a liberalismus. Zde budou moci naši studenti diskutovat s německými a rakouskými studenty a návštěvníky o tom, zda EU a evropská integrace oklešťuje naše národní zájmy nebo je-li tomu naopak, zda nám EU nedává více prostoru k seberealizaci. Děkuji.
Tomáš Halík: Na začátku, než Impuls začal, se mě ptali významné zahraniční osobnosti na to, jak budou čeští intelektuálové pomáhat české demokracii a společnosti. Sešli jsme se tehdy čtyři, a posléze jsme rozeslali dopisy asi stovce předních intelektuálů v ČR. Poté jsme se ptali, co dál. Nechtěli jsme stranu (až 80% lidí nevěří politikům), výzvy, Dřevíčská apod., byly smeteny ze stolu. Tak jsme vytvořili občanskou iniciativu, dát impuls k vážné veřejné debatě o klíčových problémech: vstup do EU, právní kultura, vzdělanost, racionální řízení státu atd. Prohlášení podepsalo několik tisíc lidí. Byl obrovský zájem. Lidé se k tomu začali vztahovat jako k počínající straně. Učinili jsme tedy, dnes víme, nereálný krok. Začali jsme vytvářet odborné skupiny. Nebylo ale zázemí, finance, odbornost. Česká společnost se ještě nedovede bránit politickým stranám. Impuls ale udělal velký kus práce. Byly uspořádány desítky veřejných diskuzí a konferencí. O našich konferencích ale nebylo skoro vůbec informováno v médiích. Studentská sekce udělala také hodně - oslovila poslance, senátory, tam, kde oposmluvní strany se nejenom pokusily zmrazit normální politickou soutěž, ale i pomalu změnit ve svůj prospěch ústavu, volební programy, kontrolu médií apod. Narazili jsme na mediální bojkot. Určití poslanci volali do médií, že se o Impulsu nesmí mluvit, že to je nevyvážené atd. Podobná kampaň jako kdysi proti Chartě. Strany odmítaly diskutovat, zejména ODS, politici nás jenom uráželi. Jen Koalice byla částečně ochotná. Nám nešlo o moc, ale o diskuzi. Tak jsme stáhli vlajku a dále jednali pouze sami za sebe. Pak se znovu dalo jít do médií, jednat s jinými iniciativami. Naše chyby: moc energie bylo vydáno na samotnou organizaci a právní rámec. Šli jsme do toho příliš zeširoka, najednou a paralelně v různých sektorech, místo po částech. Zůstal ale užší, neformální okruh lidí, a čas od času může zorganizovat nějakou širší diskuzi. Například o nacionalismu. Je to velice nebezpečné a nacionalismus posílí extrémní strany místo ODS, která to otevřela. Česká společnost málokdy chápala veřejný prostor jako svůj vlastní. Nastala zase doba (neo)normalizace, veřejný prostor byl obsazen dvouhlavou státostranou. Proto jsem do toho šel, aby se tento prostor znovu otevřel občanům.
Petr Sokol: Mladí konzervativci byli založeni v roce 1991 jako nezávislé občanské sdružení. Ze začátku byli v tomto sdružení hlavně studenti z Brna, ale také lidé z Občanského institutu, právnického spolku Všehrd, ze Studentských listů atd. Členství tvoří zejména vysokoškolští studenti. Většina lidí zůstala v občanských povoláních, kde jsou mezi špičkami, nejsou to hlavně politici. Vydává se časopis Pravý úhel. Vztah k politickým stranám, zejména k ODS, hlavně ze začátku o to nebyl zájem (ze strany politiků). Existují ale dobré kontakty, i na ODA, US, Lyru. Většina MK jsou nestraníci, bez formálních závazků. MK chce sdružovat pravici, vzhledem k její historické roztříštěnosti v porovnání s levicí. Dále obrana euroatlantických hodnot (NATO), a vztah jednotlivce a státu. Základní lidská práva, například v Bělorusku. Stát musí být neutrální k občanským sdružením, nesmí zasahovat. Politika nesmí být tabu na akademické půdě, tam se rodí budoucí politici. Politika není nic špinavého, co nesmí do škol. Zazněla zde tvrdá kritika všeho vývoje po roce 1989. Je třeba mít více zodpovědnosti, „tvrdé dřevo je třeba vrtat pomalu a prozíravě, ne jej pálit na popel“.
Petr Dimun*: Především děkuji pořadatelům za pozvání. Mám zde představit organizaci, která vlastně ještě formálně neexistuje. Nemohu tedy mluvit o historii, jako můj přítel Petr Sokol, nebo o našich každodenních problémech, a proto se soustředím na obecné důvody, které nás vedly k tomu, že zakládáme Mladé liberály, a také o cílech, které jsou dosud předmětem našich dlouhých debat. Hlavní důvody založení ML jsou dva. Zaprvé: vyprázdnění liberálního kréda v této zemi. Většině z vás zde v tomto sále není nutné vysvětlovat, proč žádná ze stran dnes zastoupených v obou komorách Parlamentu ČR není opravdu liberální, tedy stranou hájící veškeré občanské svobody, a to principielně, nikoliv z postu oligarchické elity, která svůj majetek nabyla v době revolučního chaosu a nyní již jen brání status quo. Bohužel, ani strany nově vznikající, hlásící se k obhajobě slušných podnikatelů, nejsou příslibem toho, že budou principy liberalismu naplňovat. Možná předčasná skepse, avšak podle nás skepse na místě. Zadruhé: Absence nestranické mládežnické organizace. Možná budeme opakovat stejnou chybu, kterou si do svých počátků vložili Mladí konzervativci, totiž onen obdivuhodný pokus o platformu mladých, pravicově založených lidí (záměrně používám pojmu „pravicově založených“), jejichž organizace a struktura není závislá na žádné ze stávajících politických stran. V případě MK to byla snaha, či spíše malý příspěvek k chiméře jedné velké, silné pravicové strany v českých zemích. Bohužel, tato snaha byla neúspěšná. Silou přirozené gravitace občanských demokratů, a také díky nezájmu ostatních stran, se MK velmi brzy začali přimykat k ODS. Byť jsou dnes nadále organizací na ODS nezávislou, je třeba si přiznat, že jde o nezávislost čistě formální. Možná, a to říkám s nadsázkou, tak mi zainteresovaní jistě odpustí, lze jejich roli nyní zpětně chápat jako nástroj stranické imperiální politiky ODS.
Přese všechno, co jsem nyní na adresu MK uvedl, musím alespoň za sebe říci, že si mnoha lidí z této organizace vážím, a uznávám jejich kvality. Zároveň je třeba MK poděkovat za mnoho užitečných aktivit, seminářů i diskuzí, které za deset let jejich existence uspořádali.
K našim cílům:
1. Vybudovat strukturálně co nejvolnější organizaci mladých, aktivních lidí. Jsme si vědomi nebezpečí, kterému podlehly některé mládežnické organizace českých politických stran. Jde především o nebezpečí klientelismu, kdy struktury mládežnické organizace slouží jako výtah k moci v dané blízké, či domovské straně. Nebudeme svým členům bránit, aby se ucházeli o politickou kariéru, ba právě naopak, ale budeme se vždy snažit, aby byly zachovány určité meze. Podle této premisy jsou ostatně psány i naše stanovy.
2. Pokusit se o renesanci liberálních myšlenek. Klasickou formou seminářů, diskuzí či publikační činnosti opět vytvářet povědomí o liberálním člověku. Napravovat jeho obraz, který splývá po deseti letech klausovského žvatlání s odulým úsměvem Viktora Koženého a s motýlkem Vladimíra Železného. Zároveň upozorňovat na nové výzvy, které s sebou přinášejí společenské změny nového tisíciletí. Jde především o prorůstání nedemokratických, někdy i kriminálních struktur do organismu státu a zneužívání jeho orgánů k omezování svobody občanů. Upozorňovat na rozrůstající se tiché, plíživé zužování prostoru osobní svobody prostřednictvím médií a represivních složek státního aparátu, či narůstajících povinností vůči tzv. státu blahobytu. Zatím jsme ve fázi vzniku, ve fázi přemýšlení o tom, co vložíme do základů této nové organizace. Já pevně věřím, a nejsem sám, že to bude základ pevný, založený na přesvědčení a pracovitosti. Takový základ, který bude zárukou, že naši zakladatelé či představitelé zde nebudou za pět či deset let na podobné konferenci hřímat coby obhájci socialismu. Děkuji vám za pozornost.
Jiří Dientsbier ml.: Mladí sociální demokraté (MSD) úzce spolupracují s politickou stranou, jsou ale nezávislí. Členství: lidé od 15-35 let, kteří se hlásí k hodnotám sociální demokracie. Představa, která tu zazněla, že jsme pouze převodovou pákou ČSSD, je zcela zcestná. Snažíme se věci ovlivnit, změnit. Jsme například hodně kritičtí k oposmlouvě. Pořádáme semináře, zájmové a sportovní aktivity, prosazujeme věci do programu ČSSD.
Jana Adamcová*: Dámy a pánové, milí přátelé, vývoj mladých křesťanských demokratů v 90. letech nebyl zcela jednoduchý. Dokazuje to i pozdní vznik Junior klubu křesťanských demokratů. Zatímco všechny mládežnické politické organizace se ustavily v prvních letech naší novodobé svobodné historie, Junior klub tak učinil až v roce 1997. Po sametové revoluci se totiž začaly utvářet takzvané kluby křesťanské mládeže, které měly původně snahu být jakousi mládežnickou organizací KDU-ČSL, nicméně velmi brzo se z nich staly společenství věřících, více než politické kluby. Při vzniku Junior klubu jsme se snažili dopátrat toho, proč se kluby křesťanské mládeže nestaly mládežnickou politickou organizací. Důvod byl prostý: byly příliš jasně vymezeny jako náboženská organizace. Při zakládání Junior klubu jsme si uvědomili, že politická mládežnická organizace nemůže být založena výlučně na příslušnosti k nějaké konfesi, neboť politika musí být pro všechny, nikoliv pouze pro věřící. Proto jsme se rozhodli, že Junior klub bude civilním občanským sdružením s jasným cílem pomáhat mladým lidem s politickými či společenskými ambicemi v utváření politického názoru, v diskuzi nad aktuálními společenskými a politickými otázkami, a dále pomáhat v jejich vzdělávání. Toto, prosím, neberte jako kritiku konfesijních spolků, ale jako nutné vymezení základních pojmů týkajících se křesťanské demokracie. Po úvodní diskuzi nad statutem Junior klubu tento vznikl v červnu roku1997 jako platforma KDU-ČSL, tedy jako volné sdružení osob v rámci politické strany. Po dvouleté zkušenosti jsme začali diskutovat možnou změnu statutu organizace a rozhodli jsme se stát se občanským sdružením, neboť to lépe vyhovovalo jak transparentnímu financování našich aktivit a spolupráci s nadacemi a sponzory, tak i naší pozici jako nezávislé organizace ve vztahu k naším partnerům doma a v zahraničí. Toto naše rozhodnutí však v KDU-ČSL nebylo dobře přijato, neboť většina funkcionářů to brala jako jakýsi odklon od mateřské strany a nepochopila základní pragmatický rozměr tohoto rozhodnutí. V prvních měsících a letech naší existence jsme si pokládali otázku role a obsahu práce mládežnické politické organizace. Má to být obnovení členské základny mateřské strany, nebo snad vzdělávání členů, navazování kontaktů v sektoru nevládních organizací, a spolupráce s nimi? Ani my, ani naše mateřská strana v tom neměla, a v mnohém dosud nemá zcela jasno. Můžeme se jen ptát, zda nekoncepčnost uvažování do budoucna ze strany KDU-ČSL je způsobena tím, že je strana i po 12 letech stále sužována svým vlastním bojem o přežití, zvláště v podobě udržení si mocenských pozic ze strany členů Parlamentu, a svou mládežnickou organizaci teď bere jako nechtěného konkurenta, nebo zda má nezájem o dlouhodobější spolupráci s mladými lidmi jinou příčinu. V podobné pozici se mi zdá být i český stát, který se jakékoliv podpoře mládežnických politických organizací vyhýbá. Když vyjmenujeme příklady dotací ze strany státu do sektoru neziskových organizací, pak vidíme, že nejvíce finančních prostředků jde do sportu, kultury, na postižené, a je tomu tak nepochybně správně. Na druhé straně stát prostě neví, kam by nás, mládežnické politické organizace měl zařadit, a z toho vyplývá ten vyhýbavý přístup. Také situace na vysokých školách je jasným příkladem toho, že nás státní instituce neberou jako klasická občanská sdružení, když nám odmítají umožňovat diskuze o aktuální politické situaci. Ptám se tedy, jak chce český stát vychovávat uvědomělé a přemýšlivé voliče, když celému spektru mládežnických politických organizací neumožňuje vstup na akademickou půdu. Komunismus již skončil, takže propaganda jedné strany nehrozí, patrně si toho však málokdo v akademické obci všimnul. V zahraničí je přitom zcela normální pořádat diskuze na vysokých školách. Ptáme-li se, co s tím, musím upřímně říci, že nevím. My jsme se například spolu s Mladými sociálními demokraty a Mladými konzervativci pokusili uspořádat společný seminář na téma politiky na vysokých školách a budeme se i nadále společně snažit lobbovat za možnost diskutovat o politice na vysokých školách tak, jak je to možné ve všech demokratických zemích.
Na závěr bych se ráda vyjádřila k tématu, které je na této konferenci tolik zdůrazňováno, a to ke vztahu občanské společnosti a politických stran. Nechápu proč je v ČR vytvářena ta umělá propast mezi politickými stranami a občanskou společností. Vždyť politické strany patří do občanské společnosti! Junior klub a další mládežnické politické organizace, a určitě mi to kolegové z MK a MSD potvrdí, se nacházejí uprostřed cesty mezi občanskými sdruženími a politickými stranami. Formálně a právně jsme občanskými sdruženími, součastně jsme však v úzkém kontaktu s politickými stranami. Možná právě o to více si uvědomujeme chybu takovéhoto rozdělování občanské společnosti. Jsem hluboce přesvědčena, že je třeba vztah politických stran a občanské společnosti zrevidovat, a přestat z nich dělat nepřátele. Je třeba nastolit kultivovanější debatu, vzájemně se doplňovat, nepoužívat fráze jako je nepolitická politika. Každý politik může být jedině rád, když mu tu profesní sdružení, tu občanská aktivita sdělí názor občanů této země na nějakou věc. Politik potřebuje zpětnou vazbu od těch, kteří ho zvolili, ale pokud chce zůstat v akváriu Sněmovny či Senátu a nehodlá poslouchat názory lidí, pak se obávám, že nemá v budovách na Malostranském náměstí co dělat. Čím větší je ohlas ze strany společnosti, tím více by jej politici měli vnímat, to je naprosto elementární součást demokracie. Nebo jsou si naši politici natolik nejistí, že před občany nejsou schopni obhájit své názory, a tak se raději uchylují k jejich kritice? Ráda bych poděkovala za možnost vystoupit na této konferenci, a také děkuji všem, kteří jsou ochotni a schopni kultivovaně diskutovat na tak zproblematizované téma, jakým je občanská společnost a vztah nevládních organizací a politické scény. --------------------------
* - plný text, s minimálními úpravami, podle zaslaných příspěvků.